Hořící kameny

Na Kladensku se vypráví také pověst o tom, že k objevu uhlí přispěl malý lesní mužíček. Stalo se to, když jakási stará žena šla pro klestí do lesa zvaného Borky. Při sbírání si všimla, že jí pozoruje jakýsi trpaslík, raději ale dělala, že ho nevidí. Totéž se opakovalo i druhý den. Ani třetího dne skřet u jejího pachtění nechyběl. Stařena stále dělala že ho nevidí, ale pak při sbírání se dostala na divné místo, kde kolem velké houby rostl široký kruh z kapradí.

"Té houby se ani nedotkni," řekl najednou mužíček. "To je moje křeslo." Vyhoupl se na klobouk houby a pokračoval: "Už tři dni tě pozoruji a říkám si co z toho lopocení máš. Vždyť těch pár klacků hned shoří a moc tepla nevydá."
Stařeně nezbylo než souhlasit.

"Dobře, já ti ale mohu pomoci," řekl skřítek. "Vládnu zdejšímu podzemí a mám tam dost kamení, které hoří mnohem lépe než ty tvoje klacky. Doveď sem své lidi a povede se vám lépe." Po těch slovech zmizel.

Stařena doma příhodu popsala svému muži. Ten usoudil, že šlo o podzemního permoníka a že jeho slova nelze brát na lehkou váhu. Vypravili se na místo s rýčem a hned pod povrchem narazili na bohatou uhelnou sloj.